Udělat shyb a nezemřít

Tak opět úterý! Den, kdy jsem velmi váženým člověkem. Opět si stoupám na váhu a shledávám, že moje váha si mne neváží, dělá si ze mě vyloženě prdel! Po týdnu, kdy jsem očekával zhubnutí minimálně deseti kilo se úbytek váhy rovná nula celá jedné desetině kila... jak inverzní!!! To je tak inverzní, že to trumfne i smogovou situaci na Třinecku.

Tady je třeba hledat viníka. Ať je to (po vzoru našich politiků) možné na někoho hodit, že? Jelikož je možno díky lowcarb dietě vyloučit koblihy, tak mi zůstávají pouze tři možnosti - můžou za to: a) marťani, b) řízečky od tety, c) Kalousek, a nebo za d) stačí si uvědomit, že je to zcela normální, když se občas úbytek váhy zastaví, a nic si z toho nedělat. Víc napoví zrcadlo... Hmm, když se dívám na sebe, tak si musím zacvičit!

Už nějakou dobu si fandím, že udělám shyb. Takže jdu na to. Koukám na hrazdu. No ty kokos, to je výška. Tam se mám jako dostat? Je v takové výšce ještě vůbec dostatek kyslíku? Tak jsem na tu hrazdu vyskočil. Lehce zavrzala. Hehe, užij si těžkotonážního fitnesáka, holka. Takže se zkusíme přitáhnout, špekoune. Už to jde, centimetr, dva, tři, bojuj! Za vlast!

Po dopadu na zem si ti chudáci o patro níž museli myslet, že se Země srazila s kometou. Jdu na jiný stroj. Dívám se, jak na hrazdu vyskočil borec a začal se shyby. Jeden, druhý, třetí... Tvl, on musí mít v nohách nějaké přídavné rakety. Je snad Iron Man nebo co? Mně by teď nepomohl ani Falcon 9. Tudíž výzva je postavena. Příští tři týdny je hrazda moje! A hlava se jednou ocitne nad ní! Snad při tom nezhynu.

Držte mi palce! Váš Špekoun.

Pravidla hubnutí

Pokud se chcete mít opravdu rádi, pak si sami sebe musíte vážit. A jelikož je úterý, tak jsem se zvážil. Úterky jsou pro mě dnem zúčtování. A tak si stoupám na váhu a váha ukazuje 107,8 kg. Je to sice "pouze" o 0,5 kg méně oproti minulému úterku, což jsem doufal ve vetší rozdíl, ale už je to o 10 kg méně od začátku roku a to se mi fakt líbí. A tak jsem se zamyslel nad pár pravidly, které mi pomohly těch 10 kilo shodit:

Pokud chcete být tlustí, pak stačí jen žrát a nic nedělat. Je to skutečně jednoduché a dobře to funguje. Horší to však je, když tlustí být nechcete. To je pak třeba přestat žrát, začít jíst a je třeba zvednout zadek - to každému nemusí být po chuti.

Když chcete zhubnout, musíte začít hubnout v hlavě. Velice známá a pravdivá myšlenka. Ne neznamená to snížit svoje IQ, i když i k tomu může dojít. Nejsilnějším svalem v těle je totiž váš mozek. A když si mozek usmyslí, že něco udělá, pak to opravdu udělá.

Hubnout musíte začít ihned po rozhodnutí. Musíte o tom přesvědčit i své srdce - stejně silný sval jako mozek. Srdce totiž dodává myšlence touhu a s tou se myšlenka stane neporazitelnou. Pokud si určíte nějaké datum od kdy začnete hubnout, pak je velmi pravděpodobné, že zhubnout nezvládnete. Znamená to totiž, že vaše srdce to nechce. Pokud totiž srdce něco chce, chce to hned!

Nemyslete si, že v těchto třech pravidlech neselhávám. Selhávám! A to často. Hlavně srdce často zatouží po pizze nebo cole, mozek zas je často líný donutit zadek ke zvednutí. Je to zcela přirozené a není třeba věšet hlavu, neznamená to, že myšlenka byla poražena. Právě ta myšlenka s touhou po zhubnutí vás zase navede do správných kolejí.

Přeji mnoho úspěchů. Váš Špekoun.

PS: pokud používáte Twitter, určitě se stavte na můj profil @jdudoformy a dejte o sobě vědět ;-)

Synové Ikarovi

Mýtus o Ikarovi a jeho pádu jistě všichni známe, málokdo však ví, že Ikarus měl dva syny. A jak je známo, historie se ráda opakuje. Nuže, seznamte se Doformem a Špekarem, syny Ikarovými.

Doformus, jak se jistě dovtípíte, byl mužem svalnaté postavy, idol ženských srdcí, mezi jeho koníčky patřily bitky s medvědy a závody s gepardy. Prostě muž činu každým coulem. Vše dělal ve správný čas. Málokdy něco uspěchal, málokdy něco zazdil, pomalu a jistě plnil vše, co si předsevzal. Dokonalost sama. Zato Špekarus, takového ňoumu, aby člověk pohledal v archívech. Vše muselo být honem a hned. Zejména, pokud šlo o jídlo.

Jednoho dne zatoužil Špekarus po dokonale vypracované postavě svého bratra. Chtěl býti atletem jako on, avšak při pohledu do zrcadla zdál se býti spíše kotletem. Řekl tedy svému bratru: "Doforme, řekni prosím, jak mám získat přízeň svalů, jakou se těšíš ty?"

"To je věc těžká, Špekare." - odvětil Doformus. - "Musíš doplavat přes Obézní moře na Proteinuplný ostrov, tam pobývat mnoho let a praktikovat fitness rituály a tělesná cvičení. Vše musíš činit pomalu a jistě nic neuspěchat. Pak smíš doplavat zpět a můžeme se oba těšit svalové přízni."

"Doforme, já to chci hned!" - zvolal Špekarus. - Dej mi svá křídla, která vedou do Formy, já na ten ostrov doletím."
"Kdož jsem já, abych ti bránil zvolit si svou vlastní cestu? Nuže zde máš křídla. Ale musím tě varovat. Když poletíš kolem pizzy, nepřibližuj se k ní příliš blízko, křehká forma se ti v křídlech rozpustí, ty do té pizzy mrskneš a celou jí sežereš. Tvoje křídla budou v prdeli!"

Vylétl tak Špekarus ze svého rodného ostrova a plachtil nad Obézním mořem. Tu pocítil hlad. I zahlédl v dáli pizzu. Začal si pohrávat s myšlenkami na onu lákavou pochoutku a bleskově se k ní přibližoval. Oblétl ji jednou, odolal však. Oblétl ji podruhé, ku podivu to s ním nic významného neudělalo. Tu ale zavanul silný mlsný vítr a mrskl s ním na pizzu. Špekarus už byl bezmocný, celou ji sežral.

Jak jedl, neuvědomil si, že ztěžkl tak, že jej křídla už nemohla nést. Nevydržela to. Polámala se a on sebou mrskl podruhé a to do Obézního moře. A tak mu tedy nezbylo nic jiného, než že musel doplavat, jak pravil Doformus, na Proteinuplný ostrov vlastními silami a tam se oddávat fitness rituálům a tělesným cvičením. A pokud ještě nezhubl, pak tam cvičí dodnes.

A jak jste jistě pochopili, v každém z nás jsou synové Ikarovi a záleží jen na nás, kterému z nich dáme větší prostor. Špatné na tom je, že k jednomu z nich přilneme velmi snadno a rychle, k tomu druhému naopak velmi těžkou prací a pomalu. Tak či tak, je třeba se poučit už od jejich otce Ikara. Jeho příběh se nám nesnaží říct, že nemáme snít a toužit. Vůbec neříká, že když se budeme držet při zemi, tak budeme v bezpečí. Právě naopak, říká nám, že když půjdeme za svým snem, musíme se pevně držet cesty. Jeho snem byla svoboda, nikoliv létání v oblacích. Měl letět k jinému ostrovu, nikoliv k nebi. Když by dorazil na ten ostrov, pak by třeba byla možnost sestavit si lepší křídla a létat vysoko, ale to nebylo jeho původním cílem. Cílem byla svoboda a ta byla dosažitelná.

Přeji pěkný den, Váš Špekounus.

Měsíc v krajině Nízkých Sacharidů

Drahý a milovaný Karbohydráte,

je to již měsíc, co jsem zde na misi a píšu Ti dopis, abych Tě zpravil o mých pocitech a zkušenostech, zážitcích a dobrodružstvích zde v krajině Nízkých Sacharidů.

Mnozí mě od této mise odrazovali, říkali, že se mi zde líbit nebude. Prý není přirozené pobývat v tak asketickém prostředí a upírat si životní potěšení. V skutku chvíli mi chyběly rohlíčky obzvlášť vypečené a lehce se mi nyní začaly sbíhat sliny, když na ně opět myslím.

Nebudu popírat, že mě občas přepadaly myšlenky na útěk. Zvlášť, když jsem onemocněl onou zákeřnou nízkosacharidovou chřipkou, která téměř vždy postihuje nově příchozí a já jsem nebyl výjimkou. Bylo mi v těchto chvílích opravdu neveselo. Stejně tak jsem si prožil nelehké chvíle, když nás přepadly hordy pěkně rafinovaných karbohydrátů. Musím Ti říct, že Tví bratranci nám to tu pěkně osladili. Ale nemám Ti to za zlé, rodinu si nevybíráme.

Avšak vše zlé a nedobré pominulo a hle, můj batoh, který si nosím na břiše je o pět kilo lehčí, cítím se svěží a ku podivu jsem nabitý energií. Vždy jsem si říkal, že energii mám díky Tobě, můj příteli. Zdá se, že jsem se mýlil.

Rozhodl jsem se tu strávit další měsíc. Začíná se mi tu opravdu líbit. Upřímně, nevím, jestli se ještě někdy vrátím. Nečekej na mne. Děkuji Ti za Tvou věrnost, že jsi mi byl vždy na blízku a že jsi mi byl oporou v trudných chvílích. Nikdy na Tebe nezapomenu.

S láskou Tvůj Špekoun.

Jsem mediální superhvězda!

Lidičky! Lidičky! Kde jste kdo, pojďte sem! Já snad budu mediální fitness superhvězda! Koukám do časáku a tam... moje břicho! Taaak, a teď se hezky uklidním a počkám, až pomine mých patnáct minut slávy...

...po 15 minutách...

Tak jo, už je klid. Davy fanoušku pod okny zmizely rychleji než foloueři na instoši a já můžu začít znovu a vážně. Opravdu mě totiž potěšilo, že jsem se objevil v březnovém čísle časopisu Muscle&Fitness. Loni jsme se zúčastnil soutěže Do formy s Muscle&Fitness, sice jsem se díky tradičním, zimním, pro chlapy smrtelně nebezpečným rýmečkám nemohl mít ambice na mety nejvyšší (a asi taky proto, že jsem občas prasil jako prase bradavičnaté a občas byl línější než lenochod v přechodu), ale když se podíváte na srovnávací fotky, tak změna je tam fakt viditelná. Že jo? Řekněte, že jo! Prosííím 😉

Je to zvláštní pocit mít fotku v nejprodávanějším časopise s touhle tématikou v republice. Na ostatních stránkách jsou borci s bicepsy většími jako moje hlava a já tam jsem s takovou postavou. Holt umím líp psát než cvičit 😃 a tak s vědomím, že jsem se tam objevil ne díky výkonu, ale doprovodnému textu, který jsem k tomu napsal a který byl součástí soutěže, mám o motivaci postaráno: víc se vzdělávat, lépe cvičit, lépe jíst, vyhrát další ročník 😂 Ne vtip 😉 Cíl je jasný: být ve formě!

Mějte krásný víkend! Váš Špekoun.

PS: už mám stránky na fejsu, tak si mě můžete přidat 😉 @zapiskyspekouna