O čem sním, když jím...

Tento způsob hubnutí mi přijde poněkud nešťastný. Trochu víc se v tom poslední dobou plácám. Je celkem s podivem, jak jedno blbé nachlazení člověka zabrzdí v jeho pokroku. I když jsem se už dostal na svou původní výkonnost před rýmečkou, tak si stejně nejsem úplně jistý, jestli jsem dneska já cvičil s činkami nebo ty činky cvičily se mnou...

Také jsem si po delší době stoupl na váhu a... došly v ní baterky. Asi ke mně chtěla být milosrdná. Však se není čemu divit. Jedl jsem nehezky, jedl jsem rád a nemohl jsem si pomoci. Závislost na dobrém jídle skutečně existuje. Dlouho si odříkáte dobrá kalorická jídla, daří se vám se sebou dělat skutečně velké změny, ale pak si jednou opět dáte pizzu... a co si budeme povídat. Pizza není ta správná odpověď na otázku hubnutí.

Bohužel patřím mezi ty, kteří sní o tom, aby se mohli nažrat a přitom nepřibrat. Zkoumám možnosti, jak udělat proteinovou pizzu, iontový kebab či hamburgerový spalovač tuků. Na svaly bych potřeboval dostat dotace z Evropské unie a svou váhu oprostit o daň z přidané hodnoty. O čem tedy sním, když teď zrovna jím? Abych si každé sousto náležitě vychutnal a pak si řekl, že mi už stačí! Ne, to není žádná účelovka vyjíst celou lednici.

Moje tělo proti mně nevede žádnou kampaň. Za ty tuky na břiše si můžu sám. A je zas čas s nimi něco udělat. Lépe řečeno ne něco, ale shodit! A už je nikdy (Rozumíte? Nikdy!) nepřibrat. Ale nebojte, nikdy to není tak černé, když se začne pořádně černou kávou (která mimochodem funguje jako dobrý spalovač tuků). Takže já si teď jednu dám a koblize odolám.

Mějte hezky večer. Váš Špekoun.

Díky tomuhle jednoduchému triku nezhubnete

Jsou tu první vlaštovky léta, první spáleniny od slunce a první kilometry na kolečkových bruslích. V časopisech se objevují alarmující informace o tom, že se blíží léto a já musím zhubnout do plavek, protože si prostě nelze koupit o číslo větší plavky, a zároveň se objevují články, že díky tomu, že jsou dostupnější nadrozměrné velikosti oblečení, to lidi nenutí hubnout.

Svět je plný paradoxů. Jistě jste si všimli, že posledních pár let rostou fitka a venkovní workouty jak houby po dešti a přitom, čím dál tím více lidi je obézních. Nějak se nám prostě nechce se sebou něco udělat. Vždycky se najde nějaká výmluva: třeba... mám rýmečku! Bez legrace! Mám takový ten druh mužské rýmečky, kdy místo kapesníčků oceníte festivalově velkou roli toaletního papíru, protože nevíte, co kýchnutí bude doprovázet a kterou stranou to půjde... A teď vážně. Já vážně umírám. Ale až přestanu umírat, tak je třeba to zase pořádně nakopnout.

Nějakou dobu se už ve sféře hubnutí a průmyslu na něj nabaleného pohybuji a dost mě zaráží, kolik "odborníků" se v něm pohybuje. Slogany typu "díky této pilulce", "do plavek za měsíc" nebo "díky téhle dietě" se to tady fakt jen hemží. A co jsem zatím zjistil já? Fakt neexistuje jednoduché hubnutí, žádní trik a ani pilulka. Bohužel, tohle nikdo nechce slyšet.

Existuje pouze jeden, teoreticky snadný, prakticky velice těžký trik skládající se ze tří podtriků: za prvé: jíst zdravě a vyváženě. Za druhé: cvičit, cvičit a cvičit. A za třetí: být v mírném kalorickém deficitu, tzn. víc kalorií vydat než jich přijmout. A trvá to zatraceně dlouho. A ještě je k tomu jeden kouzelný klíč: je třeba mít zatraceně silnou vůli to zvládnout.

Takže lidi, já jdu dokurýrovat rýmečku, apk jdu nalézt tu silnou vůli a pak zase najíždím na novou vlnu. Soutěž Do formy s Muscle&Fitness je za mnou a přinesla mi krásnou desetikilovou ztrátu, ale nelze usnout na proteinech. Teď jdu do plavkové formy. Jak se máte vy?

A mám po formě...

Uteklo to jako voda, tři měsíce ve stavu urgentního hubnutí jsou pryč a můj pokus se dostat se do stavu beztíže je ukončen. Do mysli se vkrádají pocity jako bych končil na dlouhém dětském táboře a už zbývá si jen vyměnit instagramové profily a ahoj zas za rok.

Byl to opravdu náročné být skoro každý den ve fitku. Bylo opravdu těžké odolávat dobrému jídlu a ne vždy se to podařilo. Bylo ale taky opravdu úžasné sledovat svou proměnu. Asi nejlepší pocit byl, když jsem si uvědomil, že jsem z nějakého důvodu, aniž bych to potřeboval, vyběhl do bytu ve čtvrtém patře a vůbec se nezadýchal. Tenkrát jsem si řekl, že už jsem na tom fakt dobře. A hlavně si pak porovnat ty čísla: váha -11 kg, pás -12 cm, zvládnu udělat shyb, v dřepu s činkou zvednu o 60 kg více, na benchpress o 30 kg a na těchto číslech soutěž končí.

Zúčastnil jsem se soutěže Do formy s Muscle&Fitness podruhé, proto budu velmi opatrný s tvrzeními, že teď cesta nekončí, bojuju dál, byl to jen začátek a ne, nejsem vítěz - vyhrával jsem nad svým starým obézním já tři měsíce a jediné, v co můžu doufat, že po týdnu odpočinku a lehkého prasení, který jsem si naordinoval, si opět pořídím permici do fitka. Ne, hodně lidí, kteří se minulý rok soutěže zúčastnili, se vrátili do starých kolejí a opět ztloustli a přestali být v kondici, včetně mě. Co ovšem rozhodně prohlásit můžu: jsem spokojený. Za ty tři měsíce jsem opravdu dokázal se sebou udělat kus poctivé práce.

Díky všem z facebookové skupiny. Bylo opravdu inspirativní sledovat vaše proměny, číst články, rady, vtipné či motivační poznámky a úvahy. Tak jo, dětský tábor končí a jdeme domů. Bylo to moc fajn. Mějte se hezky a třeba se za rok opět uvidíme.

Váš Špekoun

Pohoda, klídek... doprdele gól!

V sobotu jsem měl cheatday, tedy dlabeme co hrdlo ráčí, ale abych nebyl úplný zevloun, tak jsem si zašel do fitka. Když jsem se z něj vracel s kebabem a colou v ruce, tak jsem se celkem se těšil na večer. Udělám si něco, co už jsem dlouho neudělal: otevřel jsem si pivko a koukl na fotbal. Po dlouhé době jsem totiž měl možnost sledovat přímý přenos ze zápasu mého oblíbeného týmu.

Večer vypadá pěkně, ptáci venku pěkně zpívají, trošku se i vyjasnilo, takže již nechčije a doprdele gól. Můj tým prohrává 0:1. Desátá minuta, ale to je v pohodě. Pohoda, klídek. Loknu si pivka. Doprdele gól. 0:2. Teď nevím co si mám myslet, ten obránce útočníkovi soupeře přihrál? To jako fakt? No nic, pohoda, klídek, je teprve sedmnáctá minuta. To se ještě dá vyřešit...

Dopíjím pivko a doprdele gól. To snad není pravda 0:3 v 41. minutě, ale já jsem v klidu. Vždyť jde jen o titul. To nevadí. Co na tom, že tímhle ztratíme první místo a předběhne nás právě dnešní soupeř. Doprdele, ty krááááávoooo 0:4 v prvním poločase, nemá někdo čokoládu? Moje nervy...

Zápas skončil prohrou 5:0 a já přibral minimálně 5 kilo. Z toho plyne ponaučení, nikdy nekoukejte na důležitý fotbalový zápas, když prasíte, váš tým to zprasí též. 

Dnes už opět ladím formu, je tu posledních pár dnů soutěže, tak nelením - dnes jsem si vyzkoušel venkovní posilovnu, kterou máme v parku. Je fakt moc pěkná, ale ještě lepší ti kuřáci, co si u ní sednou na lavičku a celé okolí zasmradí pachem z cigaret. Park má rozlohu asi 50 hektarů, jsou tam desítky laviček a oni musí sednout zrovna na tu u posilovny. Pak se lidi diví, že se kouření toleruje čím dál méně. Zítra jdu naposledy do fitka, snad tam nebude žádný kuřák...

Mějte se fajn...

Váš Špekoun

Sekerova škola pokory

Už nějakou dobu jsem v celkem dobré formě. Váha postupně klesá, u dobrého jídla se krotím čím dál tím lépe, ve fitku si nakládám větší váhy, začal jsem běhat na páse a zvládám rychlejší tempo. Jo, začínám být ve formě.

Znamením jsem však váha - a podle váhy dost těžká váha. A na nás těžké váhy musí být přísný metr! O tom jsem se poučil o víkendu.

Jelikož se blíží zima, a ta, když se zeptá, co jsi dělal v létě, výmluvy nepřijímá, chytli jsme se štípání dřeva. Slunce chladně hřálo, ptáci zpívali, prostě nádherný sobotní den a sekyra je úžasný vynález. Jak nádherně si z ní člověk zacvičí! Ty komplexní cviky! Ne, tu nenahradí žádné fitko, to vám řeknu. Budu mít bicáky, že se nevlezu do futer!

Jak slunce proplouvalo nebeskou klenbou k zenitu, nadšení začalo mizet a počínalo se ozývat podezřelé funění. K mému překvapení nebyl to medvěd číhající ve křoví někde pod Lysou horou, nýbrž já... Po čtyřech hodinách sekání, ohýbání se, zvedání klád, pojíždění s kolečkem bylo funění dokonáno. Uznávám, že jsem se s tou dobrou formou přecenil a moje ego velikosti piniového oříšku tiše přitakává. Škola života v nejryzejší podobě.

Člověk chodí denně do fitka a myslí si, v jaké že je to dobré formě. Jedno dopoledne se sekerou v ruce ho však naučí pokoře. Ale ne zas tak moc, když jsme potom ještě dali hodinu badmintonu. Ještě teď mě pálí stehna. Nyní ležím v posteli a poslouchám, jak hubnu. Nic neslyším. Asi neležím dost intenzivně. Za to trpím jak pes.

S pokorou Váš Špekoun.

Udělat shyb a nezemřít

Tak opět úterý! Den, kdy jsem velmi váženým člověkem. Opět si stoupám na váhu a shledávám, že moje váha si mne neváží, dělá si ze mě vyloženě prdel! Po týdnu, kdy jsem očekával zhubnutí minimálně deseti kilo se úbytek váhy rovná nula celá jedné desetině kila... jak inverzní!!! To je tak inverzní, že to trumfne i smogovou situaci na Třinecku.

Tady je třeba hledat viníka. Ať je to (po vzoru našich politiků) možné na někoho hodit, že? Jelikož je možno díky lowcarb dietě vyloučit koblihy, tak mi zůstávají pouze tři možnosti - můžou za to: a) marťani, b) řízečky od tety, c) Kalousek, a nebo za d) stačí si uvědomit, že je to zcela normální, když se občas úbytek váhy zastaví, a nic si z toho nedělat. Víc napoví zrcadlo... Hmm, když se dívám na sebe, tak si musím zacvičit!

Už nějakou dobu si fandím, že udělám shyb. Takže jdu na to. Koukám na hrazdu. No ty kokos, to je výška. Tam se mám jako dostat? Je v takové výšce ještě vůbec dostatek kyslíku? Tak jsem na tu hrazdu vyskočil. Lehce zavrzala. Hehe, užij si těžkotonážního fitnesáka, holka. Takže se zkusíme přitáhnout, špekoune. Už to jde, centimetr, dva, tři, bojuj! Za vlast!

Po dopadu na zem si ti chudáci o patro níž museli myslet, že se Země srazila s kometou. Jdu na jiný stroj. Dívám se, jak na hrazdu vyskočil borec a začal se shyby. Jeden, druhý, třetí... Tvl, on musí mít v nohách nějaké přídavné rakety. Je snad Iron Man nebo co? Mně by teď nepomohl ani Falcon 9. Tudíž výzva je postavena. Příští tři týdny je hrazda moje! A hlava se jednou ocitne nad ní! Snad při tom nezhynu.

Držte mi palce! Váš Špekoun.

Pravidla hubnutí

Pokud se chcete mít opravdu rádi, pak si sami sebe musíte vážit. A jelikož je úterý, tak jsem se zvážil. Úterky jsou pro mě dnem zúčtování. A tak si stoupám na váhu a váha ukazuje 107,8 kg. Je to sice "pouze" o 0,5 kg méně oproti minulému úterku, což jsem doufal ve vetší rozdíl, ale už je to o 10 kg méně od začátku roku a to se mi fakt líbí. A tak jsem se zamyslel nad pár pravidly, které mi pomohly těch 10 kilo shodit:

Pokud chcete být tlustí, pak stačí jen žrát a nic nedělat. Je to skutečně jednoduché a dobře to funguje. Horší to však je, když tlustí být nechcete. To je pak třeba přestat žrát, začít jíst a je třeba zvednout zadek - to každému nemusí být po chuti.

Když chcete zhubnout, musíte začít hubnout v hlavě. Velice známá a pravdivá myšlenka. Ne neznamená to snížit svoje IQ, i když i k tomu může dojít. Nejsilnějším svalem v těle je totiž váš mozek. A když si mozek usmyslí, že něco udělá, pak to opravdu udělá.

Hubnout musíte začít ihned po rozhodnutí. Musíte o tom přesvědčit i své srdce - stejně silný sval jako mozek. Srdce totiž dodává myšlence touhu a s tou se myšlenka stane neporazitelnou. Pokud si určíte nějaké datum od kdy začnete hubnout, pak je velmi pravděpodobné, že zhubnout nezvládnete. Znamená to totiž, že vaše srdce to nechce. Pokud totiž srdce něco chce, chce to hned!

Nemyslete si, že v těchto třech pravidlech neselhávám. Selhávám! A to často. Hlavně srdce často zatouží po pizze nebo cole, mozek zas je často líný donutit zadek ke zvednutí. Je to zcela přirozené a není třeba věšet hlavu, neznamená to, že myšlenka byla poražena. Právě ta myšlenka s touhou po zhubnutí vás zase navede do správných kolejí.

Přeji mnoho úspěchů. Váš Špekoun.

PS: pokud používáte Twitter, určitě se stavte na můj profil @jdudoformy a dejte o sobě vědět ;-)

Synové Ikarovi

Mýtus o Ikarovi a jeho pádu jistě všichni známe, málokdo však ví, že Ikarus měl dva syny. A jak je známo, historie se ráda opakuje. Nuže, seznamte se Doformem a Špekarem, syny Ikarovými.

Doformus, jak se jistě dovtípíte, byl mužem svalnaté postavy, idol ženských srdcí, mezi jeho koníčky patřily bitky s medvědy a závody s gepardy. Prostě muž činu každým coulem. Vše dělal ve správný čas. Málokdy něco uspěchal, málokdy něco zazdil, pomalu a jistě plnil vše, co si předsevzal. Dokonalost sama. Zato Špekarus, takového ňoumu, aby člověk pohledal v archívech. Vše muselo být honem a hned. Zejména, pokud šlo o jídlo.

Jednoho dne zatoužil Špekarus po dokonale vypracované postavě svého bratra. Chtěl býti atletem jako on, avšak při pohledu do zrcadla zdál se býti spíše kotletem. Řekl tedy svému bratru: "Doforme, řekni prosím, jak mám získat přízeň svalů, jakou se těšíš ty?"

"To je věc těžká, Špekare." - odvětil Doformus. - "Musíš doplavat přes Obézní moře na Proteinuplný ostrov, tam pobývat mnoho let a praktikovat fitness rituály a tělesná cvičení. Vše musíš činit pomalu a jistě nic neuspěchat. Pak smíš doplavat zpět a můžeme se oba těšit svalové přízni."

"Doforme, já to chci hned!" - zvolal Špekarus. - Dej mi svá křídla, která vedou do Formy, já na ten ostrov doletím."
"Kdož jsem já, abych ti bránil zvolit si svou vlastní cestu? Nuže zde máš křídla. Ale musím tě varovat. Když poletíš kolem pizzy, nepřibližuj se k ní příliš blízko, křehká forma se ti v křídlech rozpustí, ty do té pizzy mrskneš a celou jí sežereš. Tvoje křídla budou v prdeli!"

Vylétl tak Špekarus ze svého rodného ostrova a plachtil nad Obézním mořem. Tu pocítil hlad. I zahlédl v dáli pizzu. Začal si pohrávat s myšlenkami na onu lákavou pochoutku a bleskově se k ní přibližoval. Oblétl ji jednou, odolal však. Oblétl ji podruhé, ku podivu to s ním nic významného neudělalo. Tu ale zavanul silný mlsný vítr a mrskl s ním na pizzu. Špekarus už byl bezmocný, celou ji sežral.

Jak jedl, neuvědomil si, že ztěžkl tak, že jej křídla už nemohla nést. Nevydržela to. Polámala se a on sebou mrskl podruhé a to do Obézního moře. A tak mu tedy nezbylo nic jiného, než že musel doplavat, jak pravil Doformus, na Proteinuplný ostrov vlastními silami a tam se oddávat fitness rituálům a tělesným cvičením. A pokud ještě nezhubl, pak tam cvičí dodnes.

A jak jste jistě pochopili, v každém z nás jsou synové Ikarovi a záleží jen na nás, kterému z nich dáme větší prostor. Špatné na tom je, že k jednomu z nich přilneme velmi snadno a rychle, k tomu druhému naopak velmi těžkou prací a pomalu. Tak či tak, je třeba se poučit už od jejich otce Ikara. Jeho příběh se nám nesnaží říct, že nemáme snít a toužit. Vůbec neříká, že když se budeme držet při zemi, tak budeme v bezpečí. Právě naopak, říká nám, že když půjdeme za svým snem, musíme se pevně držet cesty. Jeho snem byla svoboda, nikoliv létání v oblacích. Měl letět k jinému ostrovu, nikoliv k nebi. Když by dorazil na ten ostrov, pak by třeba byla možnost sestavit si lepší křídla a létat vysoko, ale to nebylo jeho původním cílem. Cílem byla svoboda a ta byla dosažitelná.

Přeji pěkný den, Váš Špekounus.

Měsíc v krajině Nízkých Sacharidů

Drahý a milovaný Karbohydráte,

je to již měsíc, co jsem zde na misi a píšu Ti dopis, abych Tě zpravil o mých pocitech a zkušenostech, zážitcích a dobrodružstvích zde v krajině Nízkých Sacharidů.

Mnozí mě od této mise odrazovali, říkali, že se mi zde líbit nebude. Prý není přirozené pobývat v tak asketickém prostředí a upírat si životní potěšení. V skutku chvíli mi chyběly rohlíčky obzvlášť vypečené a lehce se mi nyní začaly sbíhat sliny, když na ně opět myslím.

Nebudu popírat, že mě občas přepadaly myšlenky na útěk. Zvlášť, když jsem onemocněl onou zákeřnou nízkosacharidovou chřipkou, která téměř vždy postihuje nově příchozí a já jsem nebyl výjimkou. Bylo mi v těchto chvílích opravdu neveselo. Stejně tak jsem si prožil nelehké chvíle, když nás přepadly hordy pěkně rafinovaných karbohydrátů. Musím Ti říct, že Tví bratranci nám to tu pěkně osladili. Ale nemám Ti to za zlé, rodinu si nevybíráme.

Avšak vše zlé a nedobré pominulo a hle, můj batoh, který si nosím na břiše je o pět kilo lehčí, cítím se svěží a ku podivu jsem nabitý energií. Vždy jsem si říkal, že energii mám díky Tobě, můj příteli. Zdá se, že jsem se mýlil.

Rozhodl jsem se tu strávit další měsíc. Začíná se mi tu opravdu líbit. Upřímně, nevím, jestli se ještě někdy vrátím. Nečekej na mne. Děkuji Ti za Tvou věrnost, že jsi mi byl vždy na blízku a že jsi mi byl oporou v trudných chvílích. Nikdy na Tebe nezapomenu.

S láskou Tvůj Špekoun.

Jsem mediální superhvězda!

Lidičky! Lidičky! Kde jste kdo, pojďte sem! Já snad budu mediální fitness superhvězda! Koukám do časáku a tam... moje břicho! Taaak, a teď se hezky uklidním a počkám, až pomine mých patnáct minut slávy...

...po 15 minutách...

Tak jo, už je klid. Davy fanoušku pod okny zmizely rychleji než foloueři na instoši a já můžu začít znovu a vážně. Opravdu mě totiž potěšilo, že jsem se objevil v březnovém čísle časopisu Muscle&Fitness. Loni jsme se zúčastnil soutěže Do formy s Muscle&Fitness, sice jsem se díky tradičním, zimním, pro chlapy smrtelně nebezpečným rýmečkám nemohl mít ambice na mety nejvyšší (a asi taky proto, že jsem občas prasil jako prase bradavičnaté a občas byl línější než lenochod v přechodu), ale když se podíváte na srovnávací fotky, tak změna je tam fakt viditelná. Že jo? Řekněte, že jo! Prosííím 😉

Je to zvláštní pocit mít fotku v nejprodávanějším časopise s touhle tématikou v republice. Na ostatních stránkách jsou borci s bicepsy většími jako moje hlava a já tam jsem s takovou postavou. Holt umím líp psát než cvičit 😃 a tak s vědomím, že jsem se tam objevil ne díky výkonu, ale doprovodnému textu, který jsem k tomu napsal a který byl součástí soutěže, mám o motivaci postaráno: víc se vzdělávat, lépe cvičit, lépe jíst, vyhrát další ročník 😂 Ne vtip 😉 Cíl je jasný: být ve formě!

Mějte krásný víkend! Váš Špekoun.

PS: už mám stránky na fejsu, tak si mě můžete přidat 😉 @zapiskyspekouna

Bludné kruhy

Zbožňuju inline bruslení, konečně nastalo to typické letní období na konci února, venku je krásně, tak proč krotit vášně a naplno nevyužít počasí? Jen je škoda, že v okolí není nějaká pořádně dlouhá trať. Musím se holt uskromnit a nepohrdnout pár set metrů dlouhým oválem kolem stadionu. Tak už tu půl hodiny kroužím jak v bludném kruhu. Není tu moc lidí, takže si můžu dát sluchátka do uší a přemýšlet.

V životě máme taky takové bludné kruhy, pořád do kola, kamkoli se podíváme. Ať se nám to líbí nebo ne, tak či tak v nějakém kruhu jsme. Záleží však na nás, jestli takové kruhy nás budou dělat šťastnými nebo budeme v kruzích, které rozhodně nebudeme moci použít jako ty záchranářské, ale budou nás táhnout ke dnu.

Jelikož se zabývám hubnutím, tak vám představím, takový typický kruh, ve kterém jsem nějaký ten pátek v životě strávil a dokonce mi v něm často bylo "dobře". Když už ne rozum, tak naštěstí tělo mi  dalo jasně najevo, že se mu v tomhle kruhu nelíbí. Musel jsem se zastavit a jasně pouvažovat, co přesně je špatně. 

Když jsem si jasně definoval, kde je chyba, tak bylo třeba nápravu a změnu kruhu. Jak o tom zpětně přemýšlím, dalo by se to shrnout do následujících čtyř kroků, které mě navedly správným směrem a já se dostal do "bludného kruhu", který je však zcela prospěšný.

První krok: odpusťte si, co jste si sami udělali. Chyby člověk dělá. Právě díky tomu je člověkem, a celý život dělá chyby a celý život se z nich poučuje. Pokud jste nikdy v životě neudělali chybu, tak se nahlaste v oblasti 51 a nechte se prozkoumat - obávám se však, že už o vás neuslyšíme.

Druhý krok: začněte mít rádi sami sebe, přesně takové jací jste. Vždycky budete tím, kým jste. Můžete nebýt sami sebou, ale nikdy to nevydržíte dlouho a navíc z toho budete nešťastní. Jen pokud si budete vážit sami sebe, pak se sebou můžete začít něco dělat, pak se můžete začít měnit v lepšího člověka (než jste byli včera) a přitom nikdy nepřestanete být sami sebou.

Třetí krok: rozhlédněte se kolem sebe, avšak ne očima, ale srdcem. Všímejte si detailů. Uvidíte najednou tolik možností a způsobů, kde se dříve nacházely jenom výmluvy. Sami dobře víte, co umíte, co vám jde, není třeba udělat nic víc, než ihned začít.

Čtvrtý krok: vykročte vpřed. Cesta ke změně může být kratší, než se vám může zdát. Z jednotlivých kroků se stane běh, z běhu se stane návyk, z návyku koníček a najednou si uvědomíte, jakou jste zdolali vzdálenost, o které by se vám dříve ani nesnilo, a přitom jste se sotva zapotili.

Není třeba si nalhávat, že z takového kruhu občas člověk vypadne. Určitě mě brzo uvidíte baštit nějakou těžce kalorickou dobrotu, nebo mě naopak neuvidíte delší dobu ve fitku. To je zcela normální. Důležité je si to brzo uvědomit a zase se vrátit do kruhu, ve kterém chcete být. Já už z tohohle kruhu však vyjíždím pryč, pěkných pár kilometrů jsem ujel a těším se do sprchy. Zbožňuju inline bruslení.

Přeji pěkný den, Váš Špekoun.

Z kůží a svaly na trhu tuků

Občas je potřeba se pořádně na sebe podívat do zrcadla a říct si, že jste fakt dobří... A to já jsem, to víte, udělal jsem si svůj osobák na benchpressu, takže mám opět ego velké jak planeta. A občas je potřeba se pořádně na sebe podívat do zrcadla a říct si, že v některých oblastech to nejlepší není. Jdu tedy se svou kůží na trh a představuji svá aktuální předsevzetí.

Snaž se vylézat ze své komfortní zóny. Jak snadno se to řekne a těžko realizuje? A co teprv, když si uvědomím, že nikdy ze své komfortní zóny pořádně nevylezu? Ona se totiž mrcha pořád rozšiřuje. Dneska pro mě není absolutně žádný problém se přemluvit a zajít do fitka, jít pěšky do práce i ve špatném počasí. Samozřejmě, občas mě přepadne lenora, to každého, ale co je pro mě teď to největší sousto... nechat si poradit. Někdy to dojde až do situace, že to nějaký fitnesák nevydrží a ukáže, jak se to má správně dělat. Ono, zeptat se na cestu kolemjdoucího, nebo jak se správně provádí cvik nějakého proteinuplného člověka vás opravdu nezabije. Snad se to brzo naučím a jsem zvědavý, jak se rozšíří má komfortní zóna a kde opět začne narážet.

Nemluv o tom pořád (všichni, kteří mě znáte osobně, se teď ihned přestaňte smát)! Lidi to totiž muže opravdu otravovat, nemluvě o tom, že to může být pro ně velice citlivé téma. Proto, pokud se mám potřebu prezentovat a jít s kůži na trh, pak je instagram nebo psaní blogu asi to nejlepší. Tam má každý svobodnou volbu, jestli si tenhle článek přečte nebo mě bude sledovat na nějaké sociální síti.

Hubni abys žil, nežij abys hubl. Zhubnout totiž není můj cíl - tím je plnohodnotný život. Statisticky jsou dobře vypadající lidé vyznávající zdravý životní styl úspěšnější než ostatní lidé, pravda, avšak na tomto tvrzení je nejdůležitější slovo "statisticky". To, že zhubnu neznamená, že budu zdravý, dožiju se vysokého věku a bude mě provázet úspěch za úspěchem, z druhé strany, ani pokud budu (a nebojme se toho slova) tlustý, pak to samozřejmě neznamená, že zemřu v relativně nízkém věku a nedočkám se v životě ničeho dobrého. Statistika pouze říká, že je pravděpodobnější, že se mi bude dařit lépe, pokud zvolím tu zdravější variantu. A navíc, co je to úspěšný život? To je pojem tak relativní asi jako odpověď na otázku, jestli dneska byl hezký den? Úspěšný život může pro někoho znamenat spokojenou rodinu, pro jiného velké bohatství, jiný chce společenské uznání, někdo chce vyhrát mistrovství světa v pojídání palačinek... Není zaručený recept na úspěch, důležité je si pevně stanovit cíle a pak za nimi tvrdě jít. Radovat se z malých úspěchů a poučit se z nezdarů a hlavně neklesat na mysli - i nezdarem jsem se posunul dál než ti, co neudělali vůbec nic.

V podstatě jsem nesepsal nic, co už byste dávno nevěděli, a jako bych to snad nevěděl ani já? Jen si to člověk musí občas opět projít, aby věděl, proč vlastně začal. Nejhorší totiž je, když se z vášně stane rutina a z cesty bludný kruh. Takže se nebojím vylézt se svou kůži na trh, časem totiž bude nabízet víc svalů než tuků.

Najel jsem na loukarb

Tak jo, nová permice do fitka koupena, soutěž se přehoupla do druhé třetiny a když koukám na váhu, tak to sice nevypadá věru zle, start nepřepálen, základy jsou pevně položené, ale zároveň zrovna slavný výkon to také není. Takže je třeba pořádně kopnout do vrtule a zkusit něco nevyzkoušené.

O lowcarb dietě už jsem nějakou dobu přemýšlel. Což o to, bez slazení se to dá, a až překvapivě snadno, to už nějakou dobu vím, ale srazit celkově denní příjem sacharidů na nějakých 50 gramů, to už je jiný level. Tož o tom popřemýšlím... mozek říká: zapomeň, srdce říká: čokoláda, soused: chlastám.

Když jsem si do kalorických tabulek vypočítal a zadal hodnoty, kterých bych chtěl každý den docílit, hned mi došlo, že 50 gramů je úlet boeingového typu. Tohle nepůjde ani náhodou. Dám si náhodou omylem dva banány nebo kilo čokolády a mám denní příjem v háji? Ne, zkusím cílit 60 gramů, ale spíš to ještě zvýším, uvidím. Každopádně to chvilku budu zkoušet a třeba u toho zůstanu, jedno se tomu totiž musí nechat - mám stejný příjem kalorií, ale po dobu, co lowcarb držím si neuvědomuju, že bych někdy cítil hlad. Něco na té dietě možná bude...

Soused, ten mě však trumfnul. Vynalezl zcela novou formu hubnutí, takzvaný lowsleep. Tento styl je typický tím, že vám na bytě minimálně do jedenácté večerní řve hudba, pak najednou utne a je ticho. Zatím, co si ostatní myslí, že jste s tímto stylem sekli, tak je před pátou ranní vyvedete z omylu, když se ožralí vracíte na byt. Děláte kravál na chodbě a pak opět na bytě začne řvát hudba. Lowsleep má ovšem podstatnou vadu na kráse. Sami jej praktikovat prakticky nemůžete, sousedí v tom musí jet s vámi. Takové hromadné hubnutí...

No nic, já se snad dneska normálně vyspím a vám přeji pěkný zbytek víkendu. Mějte se krásně a komentujte, lajkujte, sdílejte ;-) Váš špekoun.

Svaly v opojení

Tak jsem si založil (po vzoru kolegů ze skupiny v doformě) fitnesácký deník. Pečlivě jsem vybíral vhodný sešit k vedení poznámek s vhodným motivem obálky, která by dokonale vystihovala podstatu věci. Nu i naplánoval jsem start zápisu do deníku na prvního února. Jak to začalo, si můžete sami přečíst...

Když si to přečetla má žena, navrhla přejmenovat můj Fitness deník na Deník tragického fitnesáka. Není se čemu divit. Start se vskutku nepovedl. A jediné, co v té chvíli můžete udělat, je: přiznat si to. Zvednout se a poučit se ze svých chyb... a že jich za ten víkend bylo...

Tou největší chybou bylo jít v sobotu do fitka. To bylo trápení, ajajaj. Zkouším tlaky na prsa s jednoručkama, po druhé sérii mám chuť mrsknout s těma činkama co největší silou o zem, ať každý slyší, že jsem zvedal celých deset kilo. Ne, takhle to nepůjde. Fakt jsem netušil, jak velký dopad může mít konzumace alkoholu na fyzičku.

Nyní svým svalům slibuji, že už nikdy nebudu pít, ať se z toho geparda na obálce nestane otrhaná kočka popelnicového typu, která bude ve středu o půl dvanácté večer svým prochlastaným hlasem zpívat Densing quín, jako můj úžasný soused.

Takže teď jdu do fitka. Bude legday, tak snad to nebude další chyba tohoto víkendu. A vy si dejte tyhle skvělé palačinky.

PROTEINOVÉ PALAČINKY

(3 porce)

Co potřebuju na těsto:

1 banán (120 g)

2 vejce (100 g)

syrovátkový protein (50 g)

kokos (10 g)

skořice (5 g)

vláknina (10 g)

špetka soli

Co potřebuju na krém:

2 banány (240 g)

plnotučný tvaroh (150 g)

Jak na to:

Banán rozmačkejte a postupně přidejte všechny ingredience. Vejce mám ve zvyku přidávat jako poslední. Dobře promíchejte a nechte odstát. Mezi tím si udělejte krém. Opět rozmačkejte banán a přidejte tvaroh. Můžete přisladit nějakým dochucovadlem (třeba flavdrops, skořice, kakao). A pak na rozpálené pánvi (nejlépe bez oleje) udělejte palačinky. Hotové palačinky potírejte krémem a nakládejte na sebe. Zdá se toho málo, ale je to fakt syté jídlo pro tři lidi.

Teoretické hodnoty na jednu porci:

1400 kJ, bílkoviny 23 g, sacharidy 32 g, tuky 13 g.

Knedlík contra vánočka

Dnes nejspíš slavíme den zamračených lidí, aspoň mi to tak přijde. Opravdu jsem dnes potkal hodně zamračených tváří. Nehodlám si nic namlouvat. Svět není sluníčkové, roztomiloučké a heboučké místo... A teď, když po sobě čtu, jaká jsem vyplodil slova, tak se mi ježí chlupy a začínám pochybovat o svém pohlaví... Ale život je opravdu příliš krátký na to, abychom ho promračili. Byla by to fakt škoda, nemyslíte?

Ovšem, když koukám na své břicho, tak se trošku mračit musím. Už nějakou dobu na něm očekávám vánočku, avšak pořád tam vidím pořádně nadýchaný kynutý chlupatý knedlík. S tím se musí něco udělat! Jdu do fitka! První série: plank, sedy-lehy, sklapovačky, vytočení. Koukám, pořád nic. Druhá série: plank, sedy-lehy, sklapovačky, vytočení... Pomalu začínám vytáčet sám sebe. Doprčic! Musím přidat něco navíc... Třetí série... Probral jsem se v šatně s vědomím, že zítra asi nevstanu z postele. Holt, když chci vánočku, musím do pekárny.

Tak vidíte, důvod k mračení se vždy najde. Jsme asi od přirození tak nějak negativně nastavení, nebo je to snad všeobecně náladou ve společnosti? Kdo ví? Ovšem, když se naučíme radovat se z maličkostí, pak se celá situace změní. Mohl bych být zamračený, protože se koukám do zrcadla a mám pořád velké břicho, a nevšímat si, že jsem si dneska trhl svůj rekord v planku, že se při sklapovačkách už tolik nezadýchávám, nebo že jsem v tom fitku dnes strávil hodinu opravdu poctivého cvičení. Ale! Už si toho umím všímat a odcházím s dobrou náladou. Proto: radujte se z maličkostí, lze je vždycky najít, stačí se pořádně rozhlédnout. A velké věci nechte koňovi - má větší hlavu.

PS: četl jsem, že k úsměvu potřebujete zapojit více svalů než při mračení se, takže úsměvem také hubnete ;-) jen bacha ať si pak nevypracujete vánočku místo břicha na xichtu.

Děkuji za návštěvu na mém blogu. Pokud se článek líbil, pak sdílejte, lajkujte ;-) Komentář potěší.

Váš špekoun. Špekům zmar!

První kvartál soutěže

Čtvrtina v doformě je tu, chce se to zvážit, změřit a... jít si zamakat. A co mi má vysokorychlostní váha a širokoúhlý metr ukázaly? Moc pěkná čísla! Po 25 dnech makání na sobě mám o 4 kg na váze a o 5 cm v páse méně... a ego velké jak planeta. A jelikož se dneska Petra Kvitová mydlí ve finále, holky i kluci poběží biatlon, bratranec bude 24 hodin běhat na Lysou horu, tak já rozhodně půjdu do fitka, neusnu přece na vavřínech ne?

A když jsem u toho bilancování, tak přemýšlím a porovnávám. Protože je to podruhé, co jsem se do soutěže Do formy s Muscle&Fitness zapojil, tak mám možnost srovnání. A na co jsem přišel?

• jestli bych si měl nyní vybrat mezi posilováním a kardiem, zdá se, že jednoznačně vede posilování - váha sice nejde tak rychle dolů jako minule, ale centimetry v pase ano, postava vypadá lépe a cítím se také tak.
• přepravovat se dá i pěšky, o ano, objevil jsem Ameriku - do práce jsem začal chodit pěšky a světe div se: za těch 25 dnů jsem nachodil 60 km a to jen do práce (v pracovní dny přesněji).
• není dobré se vážit každý den: fakt to demotivuje a navíc váha fakt není to nejsměrodatnější - směrodatný je celkový výsledek a ten se projeví až po delším časovém období, třeba po 25 dnech.
• neexistuje ta jediná správná cesta k úspěchu (ani ta moje, ani ta vaše, ani ta odborníků). Každý z nás je jedinečný a to, co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému.

A na konec, nejdůležitější je to nehrotit! Vždycky přijdou slabé chvilky, krizovky, jsme přece lidé! Důležité je si po každé chybě to pořádně rozebrat, zhodnotit, kde se stala chyba, odpustit si, zase se narovnat a pokračovat v cestě. Hodně zdaru přeji.

A k tomu si můžete udělat tyto mega hyper vegan superfůd placky, jsou fakt dobré ;-)

BATÁTOVÉ PLACKY

Co potřebuju:

1 batátu (500 g)

70 g quinoa

olivový olej

špaldová mouka

Jak na to?

Dneska to bude složitější, lépe řečeno časově náročnější... Batátu nakrájíme na menší kousky a necháme péct asi 30 minut, mezitím si uvaříme quinou. Měkké batáty pak rozmačkáme a namíchame do nich uvařenou quinou a smícháme s olivovým olejem (můžeme zahustit trochou špaldové mouky), trochu osolíme (ale nemusíme, já je třeba nesolím) a můžete přidat koření. Uděláme menší placky a smažíme na pánvi.

Teoretické hodnoty (na 100g):

600 kJ, bílkoviny 4 g, sacharidy 25 g, tuky 3 g.

Brouchuť a špekům zmar :-)

Fitness priorita číslo jedna

Kdysi jsem napsal článek o čtyřech pilířích, na kterých podle mě stojí úspěch v hubnutí, takové čtyři fitness dohody: jez zdravě, cvič tvrdě, pracuj poctivě a spi kvalitně. Dnes musím tyto dohody přehodnotit. Snad za to může fakt, že brzy vstávám do práce, nebo spíš, že včera soused řádil (teda dneska) tak do dvou do rána a já teď mžourám očima a nic se mi nechce, plány na běžky padly, fitko taky, proflákaná neděle sice může znít fajn, ale dneska z toho nadšený nejsem. Musím tedy změnit priority.

Jako první základ úspěchu považuju tedy kvalitní spánek. Když nejste vyspaní, pak se vám nic nechce, moc toho nenacvičíte. Když máte málo energie, tak na velké váhy zapomeňte. Jste ve větším stresu, těžko překonáváte lenost, reagujete rychlostí lenochoda po třech bypassech, prostě zmar, bída, zoufalství a stesk po posteli.

V průběhu spánku se tělo regeneruje, nabírá síly, tudíž musí při tom spalovat energii, tedy i tuky, takže vlastně spaním hubnete - ach jak sladké to hubnutí může být, škoda, že budík tak často tomu hubnutí brání. Během spánku navíc toho moc nenajíte. Vůbec nic nepřiberete, ani když se vám zdá o tom, jak si pochutnáváte na tom nádherném čokoládovém dortu se šlehačkou, který máte v lednici - pokud ovšem nejste náměsíční a ten dort skutečně nežerete a myslíte si, že se vám o tom jen zdá.

Takže dopřávejte si kvalitní porci spánku, nechte si zdát o čokoládovém dortu a zítra si pořádně zacvičte a třeba vás nakopne sladká snídaně... ;-)

"INSTANTNÍ" OVESNÉ VLOČKY

Co potřebuju?

50 g jemných ovesných vloček

25 g cfm proteinu (nejlépe čokoládového)

10 g mandlí

5 g sušené syrovátky

na dochucení: kakao, skořice

Jak na to?

Vločky smícháme s proteinem, nakrájenými mandlemi a syrovátkou, přidáme skořici a zalijeme horkou vodou (nemusí být vřící), promícháme a necháme chvilku odstát. Ideální si namíchat do krabičky a v práci zalít vodou.

Teoretické hodnoty:

1350 kJ, bílkoviny 30 g, sacharidy 40 g, tuky 10 g.

Bré chutnání!

Zavřete oči, umírám!

Tak a je to tady. To, co téměř jistojistě mělo přijít, to také přišlo. Rozhodl jsem se totiž své tělo ochudit o tuky a tak přesně po dvou týdnech (už tradičně, když mě taková blbost pojednou napadne) mě v tom mé tělo pořádně vykoupalo. Já umírám, přátelé. Onemocněl jsem mužskou smrtelnou nemocí na sedm a nevím, jestli ještě ode mne přečtete nějaký článek.

Tudíž druhý týden v soutěži by se zdál ztracený a ono ejhle... stoupám si na váhu, ta zrychlením nejnovějšího modelu Ferrari se přešvihla přes stovku, ale zůstala o kilo níže než minulé úterý. Jsem zcela spokojený, i když, věřte mi, já umírám.

Pokud chcete zhubnout a začnete se o to skutečně (až odborně) zajímat, pak se většinou dočtete, že úspěch v hubnutí závisí přibližně ze 70% na stravě a z 30% na fyzickém cvičení. Jistě, ještě tam máme další faktory jako dostatek spánku, míru stresu atd. A zde mám důkaz sám na sobě, tedy klinicky ověřený. Celý týden ležím na smrtelné posteli a má úžasná žena mi připravuje zdravá jídla a hle, mám o kilo méně...

Rýmečka je zákeřná nemoc, která má pro chlapy fatální následky a chraň Bůh! aby chlap chytl ženskou verzi, to by už stoprocentně nerozdýchal. Nyní beru další kapesník, tiše čekám na zázrak a věřím, že se ještě někdy v životě podívám do posilovny. Vzpomínejte na mne v dobrém.

A pokud chcete vědět, co mi má žena dneska připravila...

CHUŤAS SALÁT

Co potřebuju?

čínské zelí (700 g)

rajčata (500 g)

kukuřice v konzervě (250 g)

eidam 30% (300 g)

šunka - nad 90% podílu masa (100 g)

zakysana smetana 12% (250 g)

na dochucení: chilli, sůl.

Jak na věc?

Je to salát! Všechno nakrouhat a smíchat ;-)

Teoretické hodnoty (na porci 300 g):

900 kJ, bílkoviny 19 g, sacharidy 11 g, tuky 13 g

Brouchuť!

Opravna charakteru

Tak teď nevím, za co se trestám? Co jsem komu udělal? Proč zařazuju posilování nohou na začátek týdne?

Po nezbytné rozcvičce začínám předkopáváním a zakopáváním, jsem zvědavý, kam až se zakopu. Každopádně, jestli se někam zakopu, tak už se nevyhrabu ven. V stehnech se zažehla lehká jaderná fúze.

Nakládám si 60 kilo na osu a dělám dřepy. Borec na vedlejším stroji na mě kouká - asi nikdy neviděl mamuta dělat dřepy. Ano, měl bych se asi oholit. Po třetí sérii pěti dřepů mě stehna pálí, že bych na nich mohl rožnit.

Asi je bude třeba trošku rozhýbat, tož výpady se závažím budou ideální... krátce... ne, nebyly ideální.

A na závěr legpress, asi mě málo život fackuje. Nyní se nad mými nohami vznáší menší atomový hřib a já končím. Plazím se do šatny.

Poctivý legday opravuje charakter, tříbí mysl a posiluje osobnost. Člověk se po něm stává skromnější a klade si na sebe menší nároky. Každý malý krůček působí jako obrovský úspěch pro lidstvo. Každý zdolaný schod je jako objevení léku na nemoc.

Další zkouška charakteru přichází na cestě domů - bydlím totiž na čtvrtém patře bez výtahu... A to nejhorší mě čeká teprve zítra....

Mějte se mnou soucit. Váš Špekoun

Planková teorie cestování časem

Mezi svátky jsem viděl dokument, který rozebíral možnosti cestování časem. Celkem zajímavé úvahy Stephena Hawkinga a dalších známých vědců... úplně jsem nechápal, proč to ti vědci pořád řeší. Vždyť my fitnesáci, kteří zařazují do svých cvičebních programů plank, dobře víme, že čas je velice relativní a umíme ho celkem slušně zpomalovat. Dnes jsem si to opět potvrdil. Plank je cvik, který odporuje mnoha fyzikálním zákonům.

Prvním typickým úkazem je, že čím déle v planku setrváváte, tím pomaleji běží čas. Plank mění minuty ve vteřiny, hodiny v minuty. Třeba dnes jsem v planku strávil hodinu, stopky přitom ukazovaly minutu a třináct vteřin. I Einstein by čuměl.

Další běžným úkazem je prudký nárůst gravitačního zrychlení v oblasti zad, který opět sílí tím více, čím déle v planku jste. Zpočátku se zdá, že máte na zádech medicinbal, který se však celkem rychle začne měnit v menší planetu.

A třetím úkazem, který nevyhnutelně následuje po předchozím úkazu, je malý velký třesk, podle toho, jak těžcí jste. Například, u mě je to větší velký třesk. Ten nastává po selhání ručního ovládání vašeho těla. Po dopadu se pak uvolní taková energie, že v některém paralelním časoprostoru jistě vznikne nový vesmír a dvě červí díry k tomu.

Plank tedy mohu doporučit všem vědecky založeným lidem. Stojí za prozkoumání další úkazy doprovázející navození stavu planku. S jakými máte zkušenosti vy?