Dnes nejspíš slavíme den zamračených lidí, aspoň mi to tak přijde. Opravdu jsem dnes potkal hodně zamračených tváří. Nehodlám si nic namlouvat. Svět není sluníčkové, roztomiloučké a heboučké místo... A teď, když po sobě čtu, jaká jsem vyplodil slova, tak se mi ježí chlupy a začínám pochybovat o svém pohlaví... Ale život je opravdu příliš krátký na to, abychom ho promračili. Byla by to fakt škoda, nemyslíte?
Ovšem, když koukám na své břicho, tak se trošku mračit musím. Už nějakou dobu na něm očekávám vánočku, avšak pořád tam vidím pořádně nadýchaný kynutý chlupatý knedlík. S tím se musí něco udělat! Jdu do fitka! První série: plank, sedy-lehy, sklapovačky, vytočení. Koukám, pořád nic. Druhá série: plank, sedy-lehy, sklapovačky, vytočení... Pomalu začínám vytáčet sám sebe. Doprčic! Musím přidat něco navíc... Třetí série... Probral jsem se v šatně s vědomím, že zítra asi nevstanu z postele. Holt, když chci vánočku, musím do pekárny.
Tak vidíte, důvod k mračení se vždy najde. Jsme asi od přirození tak nějak negativně nastavení, nebo je to snad všeobecně náladou ve společnosti? Kdo ví? Ovšem, když se naučíme radovat se z maličkostí, pak se celá situace změní. Mohl bych být zamračený, protože se koukám do zrcadla a mám pořád velké břicho, a nevšímat si, že jsem si dneska trhl svůj rekord v planku, že se při sklapovačkách už tolik nezadýchávám, nebo že jsem v tom fitku dnes strávil hodinu opravdu poctivého cvičení. Ale! Už si toho umím všímat a odcházím s dobrou náladou. Proto: radujte se z maličkostí, lze je vždycky najít, stačí se pořádně rozhlédnout. A velké věci nechte koňovi - má větší hlavu.
PS: četl jsem, že k úsměvu potřebujete zapojit více svalů než při mračení se, takže úsměvem také hubnete ;-) jen bacha ať si pak nevypracujete vánočku místo břicha na xichtu.
Děkuji za návštěvu na mém blogu. Pokud se článek líbil, pak sdílejte, lajkujte ;-) Komentář potěší.
Váš špekoun. Špekům zmar!
Žádné komentáře:
Okomentovat